Jdi na obsah Jdi na menu
 

Slinivka břišní II.

18. 3. 2008

Může mít pes nemocnou slinivku?

 Přesto, že informace o tomto problému již dříve proběhla na stránkách různých časopisů, mnozí odborníci dosud nevěří a řada chovatelů netuší, jak časté je v dnešní době onemocnění slinivky břišní zvláště u psů ve městě, a dokonce i u koček. Zkušenost naší laboratoře, bohužel, dokládá v posledních letech dramatický nárůst tohoto onemocnění. Mezi pacienty, kteří se k nám během jednoho dne dostaví na vyšetření, bývá i ¼ případů s nemocnou slinivkou. Není to rozhodně způsobeno tím, že bychom se dříve na diagnostiku tohoto onemocnění nezaměřovali, protože tato vyšetření provádíme rutinně již nejméně dvě desítky let. V minulosti jsme se setkávali s tímto onemocněním prakticky jen u německých ovčáků a jejich kříženců a případně kolií, u kterých byl již v minulosti prokázán dědičný sklon k onemocnění slinivky břišní (autosomálně recesivní typ dědičnosti). Asi v posledních deseti letech se paleta postižených plemen postupně rozšiřovala nejdříve na ostatní větší plemena. Dnes by bylo obtížné označit některé plemeno za odolnější. Mezi pacienty jsou i „voříšci“, i když stále převažují němečtí ovčáci.

Slinivka břišní neboli pankreas je nevelká protáhlá žláza uložená za žaludkem podél prvního úseku tenkého střeva – dvanáctníku. Toto umístění je důležité proto, že žláza vyrábí „trávicí šťávu“, která vytéká do dvanáctníku a má nezastupitelnou úlohu při trávení bílkovin, tuků i škrobů. Pří jejím nedostatku tělo nemůže využít přijatou potravu, která vychází nestrávená se stolicí. Pes vlastně strádá hladem přesto, že přijímá většinou více potravy, než bývá obvyklé. Skutečnost, že pes neprospívá či hubne i při zvýšené žravosti a mívá i nekvalitní srst či nemocnou kůži, bývá také jedním z nejčastějších důvodů první návštěvy veterinární ordinace. V pokročilejších případech se přidávají kašovitá objemná šedožlutá stolice až přechodné vodnaté průjmy, plynatost, občasné zvracení, zvrácené chutě (požírání trusu) nebo stavy nechutenství, skleslosti až apatie a nechutí k pohybu. Takové problémy již obvykle signalizují zjitřené onemocnění slinivky břišní. Nejvážnější situace se vyznačuje záchvatovými stavy často zaměňovanými s padoucnicí (epilepsií) nebo prudkou otravou. Pes často projevuje bolestivost při zvednutí pod bříškem za hrudní kostí nebo ulevuje bolesti v „prosebné“ pozici s předníma nohama nataženýma dopředu, hrudí na podlaze a zadníma nohama postavenýma. V nejtěžším záchvatu leží bezvládně na boku a nereaguje, poněvadž se nachází ve stavu šoku, který může skončit i celkovým selháním krevního oběhu a uhynutím. Naštěstí u psů, na rozdíl od lidí, bývají tyto stavy vzácnější a nekončí tak často smrtí.

Popsané příznaky jsou ovšem souhrnem pozorování mnoha případů s velmi variabilním výskytem a spíše při vleklém onemocnění slinivky břišní. Hlavní nepříjemnou vlastností je nevypočitatelnost jak dalšího průběhu, tak závažnosti onemocnění. Pro veterináře je proto odpověď na otázku o vyhlídkách nemocného psa do budoucna velmi obtížná. Ona je nakonec velmi obtížná i diagnóza tohoto onemocnění. Prakticky neexistuje naprosto jednoznačný diagnostický test, takže diagnóza onemocnění slinivky břišní zůstává jen na úrovni podezření. To může být vysloveno až na podkladě úvahy vycházející z podrobné informace majitele o chování psa a odborného vyšetření v ordinaci doplněného řadou vyšetření krve a stolice. k ověření bývá třeba i opakovaných vyšetření k porovnání nálezů. Z toho přirozeně vyplývá i finanční náročnost pro majitele postiženého psa.

Příznaky, průběh onemocnění a osud psa závisí prvořadě na druhu a rozsahu poškození žlázy. Pokud se potíže objeví již u velmi mladého psa, bývá příčinou dědičná vada ve vývoji žlázy a její funkci. Slinivka v takovém případě již v mladém věku prakticky vymizí. Nástup onemocnění ve středním a vyšším věku psa bývá spíše následkem skrytého poškození žlázy plíživými procesy včetně vleklého zánětu. Záludnost spočívá v tom, že příznaky se objeví teprve při zničení 80 – 90 % funkční tkáně, poněvadž slinivka, podobně jako např. játra či ledviny, má obrovskou rezervní funkční kapacitu, která i léta zakrývá probíhající onemocnění. Jediná jistota při onemocnění slinivky břišní spočívá v jeho nepříjemné doživotní definitivnosti. Tuto zásadní skutečnost je třeba si uvědomit při vyslovení podloženého podezření na toto onemocnění, jelikož další život psa bude více či méně nepříznivě ovlivněn. Přinejmenším je takový pes citlivý na způsob výživy a nesnáší zejména změny a stravovací zátěže. Většinou vyžaduje i dietní způsob výživy. Závažným handicapem je nemocná slinivka pro služební, pracovní a sportovní plemena, protože tito psi většinou již nesnesou nezbytnou fyzickou zátěž a jsou z těchto důvodů z využití vyřazeni.

Z ochablé funkce slinivky vyplývá pro život psa a jeho majitele další komplikace. To, co nevyrobí nemocná slinivka, musí být psovi dodáváno při každém krmení uměle v podobě tablet či tobolek doživotně nebo v nejpříznivějších případech v určitých obdobích. Přísun trávicích enzymů v tabletách musí být navíc poměrně vydatný, poněvadž kyselé prostředí v žaludku zničí až 90 % podávaného preparátu. Na místo působení, do dvanáctníku za žaludkem, se dostane jen malá část účinné složky. To je další finanční i praktická zátěž, se kterou musí majitel počítat. Útěchou může být zkušenost veterinářů, že 80 % psů s vleklou nedostatečností slinivky břišní reaguje na správně vyladěnou léčbu i dietu dobře. Jejich trávení a celková kondice se očividně zlepší tak, že nezasvěcený ani nepozná, že jsou nemocní.

Velmi důležitou roli v léčení, ale zřejmě i prevenci onemocnění, respektive poruch funkce slinivky břišní, má dieta nebo způsob výživy psa. Dietní opatření musí respektovat tyto tři nejzákladnější požadavky: nízký obsah tuku, vysoce kvalitní bílkovina, krmení po menších dávkách. Trávení tuků je nejnáročnější trávicí proces a závisí z velké části na dobré funkci slinivky břišní. Je ironií psího osudu v péči člověka, že se dostává do situace, kdy nedovede strávit tuky, zatímco jako masožravec dokázal v přírodních podmínkách využít více než 50 % tuku v potravě. Dnes například víme, že „pankreatická“ dieta pro psa, ať komerční či vypočítaná z domácích surovin, nemá obsahovat více než 20 g tuku na každých 1000 kalorií a je označována jako „nízkotučná“. Snadná stravitelnost bílkovinných složek krmiva může být zajištěna jen používáním vysoce kvalitních bílkovin živočišného původu v čisté svalovině, vejcích, eventuálně mléčných výrobcích. Bylo například prokázáno, že u psů krmených nekvalitními jatečními odpady s obsahem hůře stravitelného kolagenu ve šlachách, vazech a podobně, dochází již po 3 – 4 týdnech k ochabnutí funkce slinivky břišní a po delší době nekvalitního krmení až k jejímu onemocnění. Rozhodně nelze psovi s nemocnou slinivkou předkládat bílkovinu původu rostlinného (sója, luštěniny), protože i zdravý pes využije tuto méně kvalitní bílkovinu sotva z 50 %.

Pokud jde o objem krmiva, je pes nemocný nedostatečností slinivky břišní citlivý na příjem velkého množství potravy najednou. Vyžaduje krmení po menších dávkách nejméně 3x denně. Může to být i další praktická obtíž pro majitele psa, pokud není zrovna v důchodu. Naštěstí průmysl vyrábějící krmiva pro psy pamatuje v programu svých „léčebných“ diet i na tyto případy a dodává již i na náš trh speciální, lehce stravitelné diety. Jsou však k dostání jen u veterinárních lékařů a jejich používání je vázáno na lékařský dohled. Pro případy, kdy pes odmítá komerční krmiva nebo pro střídání propočítáváme podobné diety i z domácích surovin. Velkým omylem, kterého se majitelé nemocných psů často dopouštějí, je předčasná tendence k návratu na normální stravu, jakmile se u psa zlepší vzhled stolice, normalizuje se chuť a trochu se zlepší kondice. Měsíční dietní zkouška s přídavkem trávicích enzymů představuje minimální dobu k ověření správnosti zavedeného stravovacího režimu. Za běžnou považují zahraniční autoři dobu 4 měsíců „pankreatické“ diety, která naznačí i tendence dalšího vývoje onemocnění, míru nezbytných dietních opatření a dovolí někdy i opatrný návrat k normálnímu krmení. Vše se musí přizpůsobit individualitě pacienta, aby byly vyhlídky na přijatelný „psí“ život i s nemocnou slinivkou. Ještě náročnější je režim u psa po výše popsaném záchvatu při zjitřeném onemocnění slinivky břišní. Tehdy je třeba zklidnit břišní orgány 2 – 4 denní hladovkou jen za přístupu k tekutinám (voda, čaj). Poté zkoušíme nabídnout malé množství potravy složené z nasekaného vařeného hovězího masa se 4 díly vařené rýže několikrát denně. Od třetího týdne lze podávat eventuálně i mléčné výrobky. Dávky krmiva se postupně zvětšují a zpestřují. Nemají obsahovat mnoho hrubé vlákniny např. ze zeleniny. I zde se často chybuje příliš rychlým zvyšováním dávek krmiva. Nestrávené zbytky potravy pak přirozeně způsobí průjem. Podobně nesprávná je i snaha dopřát psovi „to nejlepší“ a předložit mu hned granule nejvydatnějšího typu, byť renomované značky. Trávení takového krmiva je poměrně náročné a vyžaduje postupný návyk i u zdravého psa. Někteří psi si na ně nezvyknou vůbec. Podle našich zkušeností z posledních let vyvolává nekompromisní přechod na granulovaná krmiva u některých psů časem i útlum činnosti slinivky břišní až její onemocnění. Vůbec nejhorší je střídání tradiční domácí stravy a granulí dokonce i během jednoho dne, které dokáže rozladit trávení velmi rychle. Bohužel, psi zatím spíše doplácejí na dříve nevídanou pestrost nabídky krmiv, než aby z toho měli užitek. Ideál vidíme v odstavení štěněte na kvalitní kompletní granulovanou směs a setrvání u vyzkoušené značky po celý život. K tomu je ovšem třeba se zorientovat na trhu krmiv, mít zajištěný trvalý zdroj vybraného krmiva a mít na to finance. Pro současnou dobu u nás je, bohužel, charakteristický pravý opak. Nakupuje se většinou náhodně nebo „co jedna paní doporučila“, co je právě k dostání nebo na co zbývají peníze. Střídají se značky. Nečtou se viněty, kde je napsáno, pro kterou věkovou kategorii je krmivo určeno. Když dojde zásoba granulí, předloží se psovi zase zbytky od oběda. Na to, aby měl i pes žaludek ze železa! Dřív, než se rozhodneme převést svého psa na průmyslové krmivo, je třeba naznačená úskalí zvážit. Přechod dospělého psa na nový způsob výživy pak musí být pozvolný, s postupným navykáním během 2 – 3 týdnů. Pokud pes nové krmivo vytrvale odmítá nebo mu působí zažívací potíže, nelze věc lámat přes koleno a musíme zůstat u původního způsobu krmení. Vzpomeňme, že prvním orgánem, který zareaguje na nepohodu ve stravování, bude většinou slinivka břišní!

 

Autor bohužel neznám!